"Jsem v tomto světě cizincem," poznamenává Simone Bártová hned v úvodní prozodické úvaze a jakoby se od tohoto výroku odvíjela nit bezradnosti, osamění a nejistoty. V autorčině podání se v téměř každém výmluvně stylizovaném verši či větě hromadí nerozhodnost, jak naložit s vlastním životem, která pokračuje a ústí do civilizačního stresu, do pocitu, že "svět je pouhým přeludem", v němž nikdy nenajde domov, kde musí soustavně překonávat sama sebe a utíkat před smrtí. Jen občas v této pochmurné šňůře depresí a smutku zazáří jiskra radostného poznání a naděje, neboť i když "věci nedávají smysl, člověk ztrácí půdu pod nohama, ... přesto se vždycky najde něco nebo někdo, kdo přinese slunce do deštivých dnů". Zdroj anotace: Národní knihovna ČR