První kniha Humova Pojednání o lidské přirozenosti, jež poprvé vyšla v roce 1739, patří k hlavním dílům západní filosofické literatury. Hume v ní zakládá svou vědu o lidské přirozenosti ve vztahu k lidskému poznání. Radikálním způsobem přitom napadá tradované představy o povaze, funkci a rozsahu lidského rozumu a vykládá je na pozadí své asociační psychologie pomocí pojmu víry, dispozice, zvyku a obraznosti. Svou kritiku mimo jiné zaměřuje na poznání tradičně chápaného vztahu příčiny a účinku, externality a kontinuity fenomenálních předmětů, identity a trvání vlastního já a na mnoho dalších základních filosofických pojmů. V závěru knihy přivádí Huma skeptické náhledy na schopnosti rozumu k originální formulaci síly lidské přirozenosti překonávající melancholii. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz