Marie Iljašenko postavila svou prvotinu na střídání obrazů, v nichž bytostně vnímá rozmanitost kulturního světa, jímž procházela. Jsou tady polské a ukrajinské kontakty z prvních dětských roků, do nichž občas zasahují i ruské doteky, později pak středoevropský prostor, jenž se pro ni stává místem k trvalejšímu zakotvení. Zmíněn je tu například kraj kolem Police nad Metují, jemuž vévodí stolová hora Ostaš, místo údajně s téměř nadpřirozenou atmosférou. Možná i proto autorka ve svém provázaném cyklu využívá až magických obyrysů, z nichž se vynořuje i postava Osipa Mandelštama, ruského básníka s tragickým osudem, který symbolizuje svět umění, poezie a touhy po volnosti, jež mu je ale odepřena. Osip míří na jih, ale kam až opravdu došel, autorka záměrně neřeší. Podobně dlouhé putování by pak rád vykonal i malý ptáček, jenž dělá básnířce společnost v libeňském bytě. Anabáze obou těchto bytostí, mezi nimiž osciluje i jakési reinkarnační napětí, jsou sice nevyzpytatelné a nedokončené, přesto je tu však naděje na uskutečnění daleké cesty přítomna, neboť platí, že změníš-li místo, změníš osud. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz