Do tohoto výboru jsou zařazeny básně, které Antonín Sova napsal na přelomu 19. a 20. století: Z mého kraje (1892) obsahuje především přírodní lyriku, v níž se objevují portréty vesnických obyvatel a osobité zobrazení krajiny. Sova se obrací i k minulým výjevům, všímá si například husitské tradice, základem sbírky ale zůstávají vzpomínkové záběry jeho domova a rodiště, které jsou vymezeny oblastí na hranici Táborska a Vysočiny. Zlomená duše (1895) je básnickým souborem, v němž se Sova pokusil zhodnotit svůj individuální krizový stav, na němž se podílela především tehdejší společenská situace. V sedmi monolozích se představuje subjektivní polohou, která mu umožňuje zpracovat nejen autobiografické momenty, ale i zamyslet se nad osudem národa. V podobném duchu pokračují i Sovovy Vybouřené smutky (1897), kde se navíc projevil jako senzitivní básník, jenž dokázal evokovat bouřlivé nálady svého neklidného nitra. Ještě jednou se vrátíme (1900) tématizuje v první části Sovovy návraty k přírodě, ve druhé však převládají tóny intimních a milostných reflexí, poznamenané již definitivním loučením s mladickými lety. Lyrika lásky a života (1907) je pak převážně reakcí na rozpad jeho nepříliš dlouhého manželského svazku, která ústí do hořkých pocitů zklamaní, do častějšího vyhledávaní samoty, do skepse a beznaděje. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz