Málokterá válka byla tak zbytečná, jako ta, která vstoupila do historie jako „třetí svatá válka za italské sjednocení“ v létě 1866. Jablkem sváru bylo Benátsko a jižní Tyrolsko „úpějící v rakouském jhu“. Po těchto "zbytcích" bývalého rakouského Lombardsko-benátského království patřících stále císaři Františkem Josefem I. nepředstavitelně toužil první král sjednocené Itálie Viktor Emanuel. Protože v předcházejících válkách s Rakušany dostaly jeho armády vždy na frak, bez silného spojence na takový podnik nemohl ani pomyslet. A právě s tím kalkuloval pruský první ministr Bismarck toužící pro změnu konečně sjednotit Německo. K tomu potřeboval nejprve vyhodit z Německého spolku, jehož prostřednictvím Berlín s Vídní řídily všechny německé státy, Rakousko. Pokud František Josef neustoupí po dobrém, bude to muset jít po zlém. V tomto střetu vyhradil Bismrck své místo i Itálii snící nejen o vyhnání Rakušanů z Benátek, ale i tom stát se po vzoru starého Říma vládkyní ve Středozemním moři. Italové zaměstnají část rakouské armády, což Prusům umožní vyřídit její druhou část. Bismarck nemusel Italy přemlouvat. Chtěli válku a vítězství, aby konečně vstoupili do první řady evropských mocností, jako ten kdo, dokáže dosáhnout svého „krví a železem“. Jenže by to nesměli být Italové. A tak přišla série porážek, u Cuszozy, v Dolomitech a nakonec i na moři u ostrova Vissa (Lis). A přes to všechno dosáhl první italský král Viktor Emanuel svého. Benátky byly jeho. František Josef je prostřednictvím francouzského imperátora přenechal Itálii už předem, ať válka dopadne jakkoli.Všichni ti co v této válce padli anebo byli raněni, tak šli na účet pochybné „cti“, kterou se František Josef tak rád oháněl. A opět mezi nimi nechyběli Češi. U Custozy to byl pluk č. 28 z Prahy, v Dolomitech písecký pluk č. 11 a také v posádkách rakouských válečných lodí nemohli chybět čeští suchozemci. Jeden z nich, jehož rodina pocházela z Českých Budějovic a příbuzní žili v Praze, Maxmilian Daudlebsky (Doudlebský) von Sterneck dokonce potopil italskou vlajkovou loď. Ti všichni splnili svou přísahu Františku Josefovi, aby se za to nad nimi o pár desítek let zavřela voda zapomnění. Luboš Taraba (*1958)se již od doby studií na Filozofické fakultě UK (obor filozofie-dějepis) zajímá především o kontroverzní dějinné události a osudy rozporuplných osobností. Tato orientace se projevila ve většině jeho publikací. V roce 1990 vydal svou prvotinu Charles de Gaulle, která byla oceněna za přínos v oblasti literatury faktu. O dva roky později vyšla jeho monografie Duce, zachycující životní dráhu Benita Mussoliniho. Na dějinné období popsané v monografii Nebezpečný intrikán - Život Charlese Maurice Talleyranda (1995) volně navázaly obsáhlé monografie Waterloo (1999) a Vídeňský kongres (2002). V roce 1995 dále vyšla monografie Josef II. V roce 2006 se po Waterloo vrátil k tématu evropských konfliktů 19. století, a to v publikaci Divná válka - francouzsko-pruská válka 1870-1871. Pro všechny práce Luboše Taraby je příznačná stylová lehkost a čtivost, zároveň však respekt k historickým faktům, které autor dokáže skloubit v celek přístupný i nezasvěcenému čtenáři. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz