Dílo, jímž v době jeho vzniku (1935-1937) vrcholila "nejen románová tvorba Jilemnického, ale románová tvorba slovenská vůbec" (E. Urx), je ohlasem spisovatelova pobytu v SSSR. Pod dojmem zážitků v zemi budující socialismus formuje spisovatel svůj poměr ke skutečnostem ve vlastní zemi a dialektickomaterialistickou metodou zkoumá příčiny nešťastného života slovenského lidu za buržoasní republiky. Poznání, k nimž dospěl, vyjádřil v několika typických příbězích ze života slovenského lidu ve vlasti a v čs. kolonii v SSSR v letech NEPu a první pětiletky. Ústřední myšlenkou příběhů je otázka, čeho je člověku třeba k svobodnému, šťastnému tvůrčímu životu, na níž spisovatel odpovídá tím, že stanoví tři podmínky: odstranit z myslí lidí rozkladný vliv touhy po majetku, osvobodit se od škodlivých předsudků a přežitků minulosti a umožnit každému jednotlivci svobodný bohatý citový život, a vytvořit vlast, která je pracujícím skutečným domovem, z něhož byli vyhnáni všichni, kdo lid okrádali a ohlupovali. Kompasem, který ukáže, co je nutné nenávidět a za co je třeba bojovat, je v hlavách a srdcích lidí myšlenka socialistické revoluce - Románové formy nabývají příběhy rámcovým vyprávěním osetínského kolchozníka o bojích ruského proletariátu. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR