Zahrada srdce Emy Destinnové Česká pěvkyně světového jména Ema Destinnová (*26. února 1878 v Praze, †28. ledna 1930 v Českých Budějovicích) zářila ve dvanácti sezonách Dvorní opery v Berlíně a po devět sezon v Metropolitní opeře v New Yorku, souběžně při dvou ročnících Wagnerova festivalu v Bayreuthu a ve dvanácti stagionách v Královské opeře v Londýně. Dosáhla nadšeného přijetí v Paříži, Lipsku, Mnichově, Curychu, Hamburku, Praze i ve Vídni a Budapešti. Někdejší zkušenost mladičké houslistky, dívčí rozlet básnířky a dramatičky a vážné studium herectví umocnily souznění jejího výjimečného hlasového daru s pílí studia k mimořádné působivosti především na operní scéně. Náležela mezi nejoceňovanější umělce své doby. Byla partnerkou Enricu Carusovi a vynikající interpretkou Mozarta, Pucciniho, Verdiho, Wagnera a Smetany. Vztah k poesii a literatuře ji však sbližoval také se světem komorních písní. V mládí měla blízko ke Griegovi, Čajkovskému a Dvořákovi, v desítkách písňových recitálů zpívala také Schuberta, Schumanna a Kienzla. V tak bohatém souznění vloh a činností nepřekvapí, že sama připravila k tiskové edici a překladem do češtiny opatřila dvě písňová alba, že naopak do němčiny přeložila dvě česká libreta, že napsala několik vlastních libret a že svou volnou literární tvorbu rozklenula od básní a divadelních her přes povídky a epitafy po historickou ságu. Mimořádnost osobnosti Emy Destinnové inspirovala básníky, spisovatele, malíře i hudební skladatele. Ve světě pro ni komponovali Blech, Strauss, Leoncavallo a Puccini. V Čechách pak především Vítězslav Novák, Jindřich Jindřich a Karel Kovařovic. Komponování písní se dotkla také sama. Již v mládí složila valčíkový popěvek Ta první láska, jímž dosáhla dobového ohlasu. Tiskem vyšel nejméně čtyřikrát. Jinou píseň „z vlastní skladatelské provenience“ představila jako přídavek při svém vůbec prvním pražském vystoupení a zároveň jediném společném vystoupení s Janem Kubelíkem 2. ledna 1900 v Rudolfinu. — K příležitostným pokusům o skladbu se vrátila za válečné internace ve Stráži nad Nežárkou. Zaujaly ji básně Adolfa Weniga (1874-1940), manžela sestřenice Pavly. Námětově se blížily jejím vlastním básním z mladších let, zejména Odeznělým písním (Král je mrtev, Rendez-vous, Příliš pozdě, Stará píseň) z úvodu sbírky Bouře a klid. Postup skladatelské práce osvětluje řada dopisů, které v té době Ema Destinnová psala Adolfu Wenigovi ze Stráže nad Nežárkou: „Z vašich drahých veršů mnoho se mi hodí a vše, co se jen trochu dá, upravím do not. Jde to pomalu, neb na to musí být nálada, melodie je věc tak podivná,“ (27. srpna 1916). Ke kompozici se vracela po několik měsíců: „S Vašimi verši se zabývám každodenně a ,Svadlé listí‘‚ které držím v jakési sladce sentimentálně odříkající a nebolestivé náladě v A-dur s hezkou kontrapunktickou ornamentikou, kontrastuje pěkně se zuřivou náladou à la Čajkovský rozervaného ,K ránu‘.“ (1. ledna 1917). Komponovala pro sebe, pro životního přítele barytonistu Dinha Gillyho, postiženého rovněž válečnou internací, a pro sestru Jettu (Jindřišku) – melancholicky, sentimentálně, s řadou skrytých operních i neoperních reminiscencí, zpěvně a efektně: „Hotova je jedna skizza ,V aleji‘ (kterou jsem neznala, je to nesporně jedna z nejlepších Vašich básní), tu jste asi nečekal, že zkomponuji. A není pranic dlouhá. ,Poslední slzy‘ jsou snad trochu moc sentimentální, ale musíte už odpustit, že se melodie nedá jinak říc´, než jak ji člověk cítí – ; nu, aťsi jsou. Aspoň je bude publikum víc milovat, neboť publikum má nejradši ty výlevy muzikální, z kterých sentimentalita zrovna kape. Necháme ji tedy kapat.“ (19. ledna 1917). Zároveň rostla představa o větším celku. „Dostanu zas nějaké básně? – ? Už je to skoro vše zkomponováno, a p. Gilly se zamiloval do ,V aleji‘, zpívá mi to stále – Teď dodělávám: ,Já pozdě našel srdce Tvé‘.“ (23. ledna 1917) Ačkoli měla Ema Destinnová sama nemalou zkušenost s psaním veršů, ctila autorství. Bylo-li třeba báseň rozšířit, řekla si o to: „Potřebuji do básně ,Poslední slzy‘ mezi předposlední a poslední verš čtyři řádky přechodné nálady z gavotty do příčiny posledních slzí. Vždyť Vy jste tam tak mysteriosní, jak ten Saïský obraz. Co se vlastně stalo, že ten kavalír tak nějak moc ironicky na ty poslední své slzy vzpomíná? Musím se skutečně trochu té dívky zastat – ..., jen mi tam něco přibásněte..., aspoň trošku, trošinku...!“ (9. února 1917). Pro doplnění nálad zhudebnila i jeden vlastní nostalgický text: Vzpomínky Z dědečkova památníku. S kompozicí byla hotova v půli března 1917: „Písně jsou hotové a nenapsané. Budu Vám je všecky hrát. Hledám muzikanta na práci napsání, budu mu je diktovat do péra. Za 6 dní může být vše dokončeno" (15. března 1917). „– potřebuji někoho, který by dle mého klavírního diktátu věci pěkně napsal, po př. harmonicky opravil, vyzdobil (čtyři uši slyší víc, než dvě!) atd., atd. Sama jsem této práci příliš nezvyklá“ (27. března 1917). Nakonec tím, kdo notový zápis revidoval, byl korepetitor, dirigent a skladatel Antonín Nademlejnský: „Pracujeme pilně s p. Nademlejnským, sedm písní je už fix u. fertig, zcela dle mých intencí, budete spokojen“ (12. května 1917). — Zkomponované písně představila Ema Destinnová jako svůj spontánní výboj do oboru, pro který se neškolila, a do času, který už minul, nejprve ve vlastním podání (pravděpodobně až v dubnu 1918 v Plzni a koncem června v Jindřichově Hradci). Nejvýznamnější provedení mezitím nabídla 8. června 1918 se Smetanově síni v Praze s Františkem Pickou u klavíru. Na rozdíl od vřelého publika, kritikové přijali její písně velmi příkře. Dílo vzniklé ze záliby poměřili se soudobým vývojem a pranýřovali jeho zakotvení v romantickém slohu. Odmítali připustit, že by písňový cyklus mohl mít rysy soukromého sbírkového solitéru, který sice na prvý poslech splývá s naladěním a vkusem své sběratelky, ale zároveň může nejedním detailem překvapit. Ema Destinnová se přesto nevzdala. Písně přeuspořádala, opatřila je souhrnným názvem Zahrada srdce a roku 1919 je vydala tiskem u nakladatele Mojmíra Urbánka. Celek i jednotlivé části předtím i poté ráda prováděla na četných koncertech doma, ale i za posledního turné v Americe, kde čtyři písně zaznamenala ve studiu gramofonové společnosti Victor v Camdenu v New Jersey s orchestrem za řízení Josepha A. Pasternacka: 4. Můj milý z růže lístek vzal a 6. Ach mámo, mamičko 26. listopadu 1919, 8. Poslední slzy 4. prosince 1919 a 9. Romanci 26. března 1920. O novodobé uvedení se nepřehlédnutelně zasloužila pěvkyně Eva Děpoltová při matiné Českého spolku pro komorní hudbu na počest Emy Destinnové 22. ledna 2000 s Mariánem Lapšanským u klavíru v pražském Lichtenštejnském paláci. — Z českého písňového repertoáru Emy Destinnové takřka znárodněla synkopicky svěží Slovácká píseň, kterou pro ni zkomponoval Karel Kovařovic (1862-1920) v prosinci 1917. Verše napsala sama. Původně je vytvořila pro úvodní scénu operního libreta, které si pro potěšení napsala někdy v letech 1900-1902 podle novely Justha Zsigmonda Nazarénští. Jedno z děvčat zde zpívá rozpustilou písničku o Julče a Bálintovi. V samotných verších ale žádná jména nejsou, slova mají nezávislý obsah. Kovařovicovu píseň pak Ema Destinnová často zařazovala obvykle na závěr svých koncertů nejen doma (například v Plzni, Brně, Hradci Králové, Chrudimi, Písku, Stráži nad Nežárkou a Českých Budějovicích), ale sklízela s ní ovace také v Chicagu (31. ledna 1916), v Bělehradě (2. února 1925) i při posledním vystoupení v Queen´s Hall v Londýně s orchestrem za řízení Sira Henryho J. Wooda (16. října 1928). Autentická gramofonová nahrávka Slovácké písně v podání Emy Destinnové vznikla v USA pro firmu Victor s orchestrem za řízení Waltra B. Rogerse. Na záznamu jí velmi záleželo, ke zveřejnění byl proto určen až třetí snímek, uskutečněný 9. března 1915. Když se jednalo o vydání tiskem, střežila Slováckou píseň jako svou: „Přejte ji, prosím, jen mně, budu Vám vděčna, když ji nikdo jiný nebude mít. Jsem na ni děsně žárliva.“ (ED Karlu Kovařovicovi 9. května 1918). Tisk byl o rok odložen a má tím stejné vročení jako Zahrada srdce. Jan Kralík Zahrada srdce v zrcadle času Srdce Emy Destinnové promlouvalo k tisícům lidí prostřednictvím jejího hlasu. Díky rodící se záznamové technice se můžeme i my těšit odleskem této neodolatelné krásy. Ema Destinnová však zanechala i přímé svědectví o svém srdci. Je jím dvanáct písní, které napsala na básně nebo překlady Adolfa Weniga. Povětšině milostný obsah Wenigových veršů resonoval s jejími city a spolu s vnějšími konkrétními podněty byl přímým inspiračním zdrojem těchto písní. Je nepochybné, že i jejich notové vydání a popularita Emy Destinnové přispěly nemalým dílem k dobové oblibě zvláště těch písní, které Destinnová sama na koncertech zpívala. Za zmínku stojí její autentická interpretace několika písní z této sbírky, nahraná na gramofonové desky. Při srovnání s notovým zápisem si můžeme všimnout, s jakou rytmickou volností, podmíněnou textem a jeho působivějším a věrnějším vyzněním, Ema Destinnová své písně zpívala (viz Romance, text „Umírám, umírám...“). Při podrobnějším hudebním zkoumání můžeme vysledovat i volbu určitých tónin pro různý obsah písní. Například pastorální F dur pro žertovný Dívčí popěvek, melancholické g moll pro dramaticky košatou Romanci či patetické Des dur pro finální píseň V mém srdci struna napjata. Přes melancholické ladění většiny Wenigových básní jsou pouze tři písně v mollových tóninách, jinak výrazně převládají u většiny písní durové tóniny s béčky (dvakrát Es, dvakrát As, F a Des). Naprostá většina písní začíná třídobým taktem (devět z dvanácti), dvě jsou v taktu celém, jedna ve dvoudobém. Pozoruhodné jsou metrické nepravidelnosti melodie v závislosti na dramatičnosti textu. Alespoň několik příkladů na objasnění: v písni Resignace, která začíná ve třídobém taktu, je verš „vítr smete jako plevu“ zhuštěn do dvoudobého taktu a rychlý pohyb šestnáctinových not působí jako náhlý poryv větru. Naproti tomu rozšíření verše „že se jednou rozejdeme“ do taktu čtyřdobého jako by chtělo zastavit čas ve chvíli loučení. Ještě komplikovanější rytmickou proměnu nalezneme ve střední části další písně K ránu v hudebním vyjádření veršů „Po noci probdělé v šílené touze do dne se nevrátím již, nemohu zpět...“ Proti baladickému začátku v třídobém taktu „Hvězdy už pohasly“ jsou verše v rychlé střední části přerývány osminovými pauzami a spolu s rytmickými obměnami opakovaných slov vytvářejí hudební obraz neobyčejného dramatického vzruchu. Některé melodické obraty nám připomenou operní repertoár, který byl Emě Destinnové vlastní. Těžko lze posoudit, zda šlo o záměr či podvědomou shodu. Nicméně, pravděpodobně se záměrem, je citována Cavaradossiho árie „E lucevan le stelle“ („Mile svítily hvězdy“) z Pucciniho Tosky v klavírní dohře dramatické Romance. Také formální rozvržení jednotlivých písní koresponduje s průběhem textu. Vedle pravidelně symetricky uspořádané úvodní písně Letní večer, vytvářející malou dvoudílnou formu s reprízou, je druhá píseň Resignace formálně třídílná, s rozšířením o dvoutaktový úvod, zvukomalebnou mezihru a čtyřtaktový závěr, který je spolu s veršem „Kde jsou dávné lásky vzněty?“ významovým vrcholem písně. Forma třetí písně K ránu je poněkud komplikovanější. Po čtyřtaktovém úvodu, pevně zakotveném v tónině h moll, následuje symetrický šestnáctitaktový díl „a“, harmonicky otevřený na dominantním akordu. Všimněme si pozoruhodného souladu veršů „zoře tam krvavá vítá už den“ s harmonickým průběhem melodie na konci prvního osmitaktí. Slovo „krvavá“ je dramatizováno uplatněním vzdálené frygické funkce (akord C dur) a verš „vítá už den“ je zvýrazněn modulací do stejnojmenné durové tóniny. Rychlá osmitaktová mezivěta (Agitato) hudebně dokresluje poslední verš "pomalu snáší se neklidný sen". Melodicky pozměněná repríza prvního dílu (Più maestoso), moduluje do Fis dur. Návrat rychlé mezivěty, tentokráte rozšířené na 11 taktů, harmonicky utvrzuje tóninu fis moll a připravuje nástup středního, nejdramatičtějšího dílu písně „Po noci probdělé v šílené touze“ směřujícího k hlavní tónině h moll. Ta je však záhy opuštěna a nastupující mollová dominanta (fis moll) „do dne se nevrátím již, nemohu zpět“ zdůrazňuje zároveň i nemožnost tonálního návratu. S novou proměnou obsahu („V slunečním jasu, hle“) se mění i harmonie a kantabilní linka zpěvu se vzepne k melodickému vrcholu na verš „plamének svíčky“ a klesá se slovy „pomalu svad´“. Jako poryv větru nastoupí znovu rychlá mezivěta ústící do deklamační melodie „Jediné dechnutí rázem jej zhasí“. Krátce se dotkne hlavní tóniny h moll, která však vzápětí s nástupem závěrečné reprízy (Maestoso) moduluje do nové tóniny gis moll. Tento soulad s textem „Nový den svítá tam“ je zde až překvapivě důsledný. Stejně tak i chromatická modulace a plagální závěr s veršem „Půjdu již spát.“ Další píseň Dívčí popěvek je ztvárněna v malé třídílné formě „a-b-a“. První díl vyrůstá z rytmicky svěžího dvoutaktí, v němž je vstupní takt oživen šestnáctinovým motivkem. Toto rytmické uspořádání pak nacházíme ve středním dílu v zrcadlové podobě. Repríza je bez textu, pouze na slabiku „la“ a je rozšířena o vložené dvoutaktí tvořící vrchol písně před závěrem. Tato prostá písnička se svěží melodií a s nevšedním postupem dvou kvart ve druhém taktu, tvoří vítaný kontrast k ostatním melancholicky laděným básním Wenigovým. Spolu s podobně vesele laděnou písní Námluvy patří mezi nejpůvabnější z celé sbírky. Následující píseň Já pozdě našel srdce Tvé je rovněž třídílná. Vášnivé vyznání lásky nachází své vyjádření v patetické hudbě evolučního charakteru s pěvecky efektním závěrem „mám Tě rád“, jehož poslední tón, držený přes celou kodu, jako by chtěl přeletět celé moře. Další píseň Námluvy připomíná lidovou píseň s kontrastními dvěma díly. Proti zpěvnému osmitaktí první části stojí úsečné čtyřtaktí s krátkou dohrou. Při třetí sloce je celá píseň transponována o tón výš a končí tak velmi neobvykle v jiné tónině, než začíná. Postupujeme-li analyticky dále, můžeme v každé písni najít něco nového a překvapivého. Ať se jedná o neobvyklý harmonický obrat, klenutí, členění melodie, formální uspořádání písně či prokomponování doprovodu, vše se váže k textu, k jeho co nejpřesvědčivějšímu hudebnímu vyjádření a bezprostřední sdělnosti. Přes dobový kolorit básní, do určité míry poplatný salonnímu slohu, je jejich zhudebnění povětšině natolik nadčasové, že svou bezprostředností překračuje dobovou manýru a je i dnešním pěvkyním výzvou a pěvecky vděčnou příležitostí, prokázat životnost tohoto dílka a dotknout se tak tajemných zákoutí srdce velké české pěvkyně Emy Destinnové. Zdeněk Zahradník Eva Děpoltová – rodem z Bratislavy, kmenová sólistka opery Národního divadla a Státní opery v Praze, absolvovala pražskou Akademii múzických umění u Zdeňka Otavy. Hudební studia prohlubovala se Zdeňkem Zahradníkem a Bohumilem Gregorem. Její vrcholnou kariéru výrazně ovlivnily konzultace s Elenou Obrazcovovou a Zdenkou Zikovou. Již za studií hostovala v Ústí nad Labem (Milada) i v pražském Národním divadle (Mařenka). Během angažmá v Ostravě a v Bratislavě pak nastudovala nejnáročnější role světového repertoáru, které jí postupně otevřely cestu i na zahraniční scény: Turandot do Detmoldu, Teheránu a Istanbulu, Violetta do Düsseldorfu, Mařenka do Frankfurtu, Káťa do Wiesbadenu, Tosca do Varšavy, Desdemona na Taiwan, Donna Anna do Japonska. Vynikající technika jí umožňovala zpívat současně Abigail i Aidu, Vendulku i Jenůfu. Když přijala nabídku opery Národního divadla v Praze, rozšířila svůj repertoár o řadu dalších pozoruhodných kreací, mezi nimi o Hraběnku ve Figarově svatbě, Leonoru ve Fideliu i v Síle osudu, Isabellu, Manon Lescaut, Sestru Angeliku, Julii, Rusalku, Armidu, Anežku, Krasavu i Libuši. Spolupracovala zde zejména s dirigenty Jaroslavem Krombholcem a Zdeňkem Košlerem. Na scéně Státní opery Praha zpívala vedle toho Fiordiligi, Leonoru v Trubadúru, Abigail, Aidu, Madame Butterfly, Turandot, Cizí kněžnu a Toscu. Jako častý host České filharmonie vystoupila rovněž při společných turné v Rakousku, Švýcarsku, Francii, Itálii a opakovaně v Japonsku – nejčastěji v Beethovenově Ódě na radost, ve Dvořákově Stabat Mater a Requiem a v Janáčkově Glagolské mši. Nepřestala se přitom věnovat komornímu zpěvu. Pro Supraphon zaznamenala hlavní sopránové úlohy v kompletech Dona Giovanniho, Dalibora, Hubičky, Libuše, Šelmy sedláka, Šárky, Evy, Lucerny, Řeckých pašijí a Her o Marii, odměněných prestižní cenou Union de la presse „Prix Caecilia“. Radoslav Kvapil – rodem z Brna, přední český klavírista a pedagog, absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně u Ludvíka Kundery. Základem jeho dráhy se staly sólové koncerty po celé Evropě včetně londýnských sálů Royal Albert Hall a The Barbican a pařížských Théâtre des Champs Élysées a Auditorium de Louvre. Vystoupil v téměř padesáti zemích světa, také v Izraeli, Koreji a Japonsku, a v šestadvaceti ze Spojených států amerických, včetně newyorské Carnegie Hall. Vedle toho se soustředěně věnoval pedagogické práci původně v Kroměříži, krátce na brněnské JAMU a dlouhodobě na pražské konzervatoři. Pedagogicky působil také na mistrovských kursech a hudebních akademiích v Londýně, Paříži, Stockholmu, Helsinkách, Drážďanech, Tel Avivu, New Yorku a Chicagu. Vysokého ocenění dosáhl za interpretaci opomíjené české klavírní tvorby, z níž pro Supraphon pořídil vůbec první souborné gramofonové nahrávky kompletního klavírního díla Jana Václava Hugo Voříška a Antonína Dvořáka, pro Panton a francouzskou společnost ADDA dva komplety klavírního díla Leoše Janáčka a pro britskou společnost Unicorn-Kanchana osmidílnou antologii české klavírní hudby také se skladbami Bedřicha Smetany, Zdenka Fibicha, Josefa Suka a Bohuslava Martinů. Koncertně se věnoval rovněž Chopinovi, Lisztovi a Brahmsovi. V řadě jeho vyznamenání stojí od roku 2002 nejvýše francouzský titul Rytíř řádu za umění a literaturu (Chevalier dans l´Orde des Arts et des Lettres). Jako organizátor stanul v čele Mezinárodní společnosti Antonína Dvořáka a v roce 2008 byl zvolen prezidentem Evropské asociace učitelů klavírní hry EPTA (European Piano Teachers Association). Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU