Sklo je ve sbírce obsaženo hned v několika rovinách a motivech. Macura důsledně používá například zimní prvky, které na tomto materiálu kreslí podivuhodné námrazové obrazce, na druhé straně mu však působí vlásečnou jemnost prasklin, která pak může vést i ke zničení této hmoty. V kontrastním pozorování si pak autor všímá ztemnělých okenních tabulí, často měnících svůj původní tvar do úlomků a střepin, jež navozují atmosféru deziluzivního a lehce zranitelného světa. Ve stopách této imaginace kráčí i autorův lyrický subjekt, jenž se v tomto prostředí pohybuje, avšak podobně jako sklo může být vnitřně trvale rozbitý a poškozený. Macura ho nechává zmítat v depresích a nejistotách, v bludných kamenech a temnotách, kde je opuštěn a jeho tělo potí stesk. A i když na stole cinkají sklenice, nikdy nedojde k opojné radosti, ale k tvrdému vystřízlivění, k pocitům zbytečnosti a marnosti, kdy si člověk připadá unavený a otupělý / jak spáči v půlnočních autobusech. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz