Dvě desetiletí po epochálním obratu z podzimu 1989 formuluje chorvatský kulturní kritik a filosof Boris Buden radikální, nelítostnou historickou diagnózu: po pádu komunistických režimů, jimiž neskončila pouze totalitní diktatura a plánované hospodářství, ale jimiž se uzavřela také éra industriální moderny, se odporoučela i samotná budoucnost. Postkomunismu, pojímanému jako přechodná historická situace, jako jakési historické předsálí „vyspělé demokracie, v němž se obyvatelé někdejšího východního bloku ocitli po pádu železné opony a v němž měli jako „nezralé děti postupně dozrávat k demokratické dospělosti, aby „dohonili Západ, perspektiva budoucnosti zcela chybí. Jako by nejen veškeré sociální utopie, ale i samotná budoucnost byla jen iluzí, které jsme se zbavili společně s prázdnými přísliby komunistů. Dvě dekády po kolapsu minulého režimu nahradil naši víru v budoucnost stesk po minulosti, místo historické paměti zaujala kulturní identita a kulturní paměť. Společnost přestala existovat. Od společnosti bez naděje jsme dospěli k naději bez společnosti. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz