Samouk Dagmar Andrtová-Voňková si podrobila kytaru způsobem, který vyráží klasickým i experimentujícím kytaristům již třetí desetiletí dech: hraje pěstmi, smyčcem, dlaní, škrábe po strunách nehty, pravá a levá ruka se jí na hmatníku kříží a proplétají. Svým převratně novým stylem kytarové hry vrostla ještě hlouběji do svých příběhů a nálad, vzešlých z ducha lidových písní, především ze zakarpatské oblasti a svůj projev naplňuje tajemstvím, výbušností a drásavou naléhavostí. Už v osmdesátých letech slavila úspěchy folkových festivalech ve Vídni, dánském Skagenu či Roskilde, po uvolnění poměrů spolu s Ivou Bittovou a několika dalšími českými interprety získala věhlas i v mezinárodním kontextu "world" nebo snad "roots" music. V devadesátých letech na dlouho přerušila koncertní činnost, při sporadických vystoupeních ji společnost dělal kytarista Radim Hladík, se kterým natočila i album Voliéra... Folková interpretka, která se ve svých inspiracích vrací až k předkřesťanské kultuře, svůj projev naplňuje tajemstvím, mystikou, výbušností a drásavou naléhavostí, dotýká se prvních i posledních věcí života . Kytarová technika ustupuje jakoby do pozadí a posluchač vnímá celé vystoupení jako neznámý obřad. Vnitřní síla Dagmar Andrtové se projevuje výlučně hudebními prostředky s udivující neokázalostí. Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU