Profesor František Černý, první polistopadový děkan FF UK, se ve svých vzpomínkách vrací k dvacetiletí tzv. normalizace (1969–1989), jednomu z nejrozpornějších období v dějinách Univerzity Karlovy. Se značnou otevřeností vysvětluje, co se z tak významné společenskovědní instituce stalo – z rozhodnutí normalizátorů muselo odejít téměř sto padesát odborníků. Ačkoli se autor netěšil přízni režimu, kupodivu směl v ovzduší čistek na fakultě setrvat. Připomíná tedy osudy těch, kteří byli přinuceni fakultu opustit, těch, kteří mohli – všelijak omezováni – na fakultě zůstat a především si všímá prorežimně ochotných či shora dosazovaných lidí. Osud katedry, vědního oboru i fakulty se tak nedílně propojuje s osobními kontroverzemi a konflikty. Černého zpětný pohled se zrychluje i zpomaluje, zastavuje i přeskakuje, a pojednané uzlové body vypovídají též o tom, co zůstalo nevyřčeno. Přitom se nejedná o náhodně subjektivní útržky, z nichž by nebylo možné sestavit ucelený obraz doby. Tomu brání jak autorova erudice, historické vědomí i zřetelná snaha o pochopení toho, co se tehdy vlastně stalo. Černého vzpomínání se uzavírá těsně po Listopadu 1989, kdy se filozofická fakulta začala zbavovat nedůstojných normalizačních – a samozřejmě i starších – reliktů a deformací. Autor zveřejňuje své vzpomínky jako poctu kolegyním a kolegům, kteří byli z fakulty vyhozeni, i jako výstrahu pro budoucnost. Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU