Tento soubor esejů spojuje velké téma: naděje. Autor učí úctě ke každé podobě lidské naděje, protože v ní může být skryto víc, než jen cíl, k němuž se vědomě upíná – v hloubi naděje tuší žízeň po absolutnu. Naděje je zvláště aktuální téma v čase krize, kterou autor pojímá šířeji než jen krizi ekonomickou. Každá krize je však šance: právě krize v životech jednotlivců i společností, v nichž se mnohé naděje ukazují být pouhými iluzemi, umožňuje naději pročistit se a uzrát, „zamířit na hlubinu“ – krize je tak kolébkou naděje. Autor polemizuje s jednostranností ateismu i povrchní náboženskosti, hlásí se k teologii, „která se podobně jako Bible podobá spíše literatuře a umění vůbec originalitou stále nových reinterpretací a vnitřní bohatostí, než uzavřeným „bezrozporným“ systémům pozitivistické vědy či novověkých „vědeckých ideologií“.“ Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz