Jiří Janatka zcela jednoznačně těží ve své tvorbě z poznatků z psychiatrické praxe a snad i z tohoto důvodu se jeho texty mnohdy zabývají složitostmi lidské duše či rozporuplným postavením člověka v současném světě. Autor sděluje své názory v tomto souboru ve dvou formálně odlišných rovinách, a to jak ve verších, tak i ve velice stručných prozaických útvarech. Zdá se dokonce, že Janotkovy básně mají v tomto cyklu spíše jakousi doprovodnou funkci, jež prosycena melancholickou melodíí, nabízí podivuhodnou exkurzi do skladu vzpomínek, v němž se například atmosféra předměstských biografů střídá se zážehy motorů starých automobilů. Mnohem závažnějí působí autorovy reflexe, jež lze mnohdy i považovat za úvahy o lidských ctnostech i nectnostech. Tak je tomu třeba v zamyšlení o závodní stájí řečníků, kteří nedočkavě hrabou kopyty a pohazují hřívou, aby svými projevy doslova zaplavili prostor kolem sebe v bláhové domněnce, že právě tímto způsobem se stanou nesmrtelnými. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz