Dílo Jeana Piageta, zakladatele vývojové psychologie, lze konzistentně vykládat nejen jako psychologické, ale také pedagogické, sociologické či biologické. Páteří jeho díla však je projekt genetické epistemologie. Ta je prezentována jako plnohodnotná koncepce, která navazuje na tradiční noetické otázky, nabízí jejich řešení slučitelné s poznatky vědy 20.století a má své místo nejen v dějinách filosofie, ale i v současných diskusích na polích teorie poznání a filosofie vědy. ezi nejdůležitější metody genetické epistemologie patří studium psychogeneze poznávacích schopností a základních pojmů. Pro porozumění Piagetově filosofické koncepci je nezbytná znalost jeho psychologické teorie a naopak, neboť jeho psychologie by nevznikla bez projektu genetické epistemologie. Ač bývá Piaget v povědomí veřejnosti spojován především s psychologií, on sám sebe charakterizoval jako epistemologa, tedy filozofa zabývajícího se teorií poznání. Proto se kniha soustřeďuje na objasnění Piagetovy koncepce epistemologie, přesněji řečeno genetické epistemologie: biologická bytost může na základě své zkušenosti dospět až k nejvyššímu, vědeckému, poznání, které se jeví jako logicko-matematické. Přičemž poznání není nic jiného, než druh adaptace, kdy existuje kontinuita mezi biologickými formami adaptace organismu v prostředí a vztahem subjektu-objektu ve vědeckém poznání. Genetická epistemologie je zde tedy představena nejen jako teorie poznání, ale také jako filozofie vědy. Text objasňuje Piagetovu koncepci epistemologie, její metodologii, vztah k psychologii (v oblasti psychogenetické metody), matematice, logice, fyzice a vědě. Snaží se ji začlenit v návaznosti na tradiční noetické koncepce, zejména Kantovu teorii, do dějin filozofie. Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU