Paličova dcera patří k nejúspěšnějším Tylovým hrám (psána r. 1846, premiéra 2. II. 1847). Je sociálním dramatem o ušlechtilé Rozárce, dceři zhýralého šumaře Valenty, který poklesne tak hluboko, že si zapálí chalupu. Rozárka chce otce zachránit, sama se dozná k zločinu, který nespáchala - až posléze pravý pachatel vyjde najevo. Hra má typické znaky Tylova realismu, proto tak působivého, že je "prodchnut tím, co realitě dodává teprve cenu: snahou vytvořit něco z dané skutečnosti, zlepšit ji, povýšit ji" (Nejedlý). Rozárka, prostý člověk s čistým srdcem, není obětí otcovou, nýbrž hrdinkou aktivní, Valenta není podán schematicky jako vytrvalý zhýralec, ale jako postava během hry se rozvíjející, na které Tyl dovede nalézt i kladné rysy, složitá postava plátenice Šestákové stojí posléze na straně positivních sil, Antonín se pro lásku k Rozárce dovede rozejít s maloměšťáckým postředím, jež je bystře zachyceno v typech ostatních. - Hra má v tomto vydání v závěru dramaturg. úpravu. 13 m., 7 ž., 5 dekorací. (Podle úvodu) Zdroj anotace: Národní knihovna ČR