"Songs of a lost world" je dost možná nejlepší deska The Cure od Disintegration z konce osmdesátých let. Přestože je čtrnácté album The Cure o stárnutí a opouštění starého světa, ukazuje kapelu v čele s Robertem Smithem na vrcholu sil. Tato deska velkolepě uzavírá téměř půlstoletí kapely. Smith naléhavě zpívá o svém „malátném tanci s věkem“ a osaměle temném pódiu. Album je jasným důkazem, že z pódia, i mimo něj, stále dokáže pohnout s pocity publika rozpínajícího se dnes přes několik generací – a rozhodně tam není sám.