Jazyk nepředstavuje pouhý pasivní činitel, neboť to, co výrazy označují, by mnohdy bez jazyka nebylo a ani svět či myšlenky by nebyly tím, čím jsou. Mnoho z toho, co pojmenováváme by bez něj stěží mohlo existovat, protože souvisí s jeho konstitutivními praktikami (např. lež). Pasivitu jazyka rovněž vyvrací skutečnost, že mnoho věcí, které pojmenováváme, se pro nás stalo věcmi, když jsme o nich jako o věcech začali hovořit (kupř. čísla). Lingvista Saussure již na přelomu 19. a 20.století zformuloval názor - to, co svými výrazy označujeme v jistém smyslu dostává konečný tvar až právě skrze označování. Ze strukturalistického východiska Peregrin přistupuje nejen ke koncepci zakladatelské osobnosti, ale i k americkým pokračovatelům analytické filozofie (Quine, Davidson, Sellars, Brandom) a odhaluje možnost jejich slučitelnosti. Zdánlivě protichůdné tendence lze sloučit, jestliže se oprostíme od představy modelování významu coby makety reálného objektu. Formální teorie významu mohou mít smysl za předpokladu, že formální objekty, přiřazované výrazům, pojímáme jako jistou formu zhmotnění rolí těchto výrazů. Přední představitel české filozofie jazyka využívá interpretace ideových základů i současného směřování strukturálních tendencí ke zformulování vlastních stanovisek o podstatě jazyka a významu výrazu. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze