Veitovy písně nikdy nebudou šlágry: ani na takovou slávu neaspirují. Krása melodie je v nich umístěna do hlasu doprovodných nástrojů (vynikající rozhovory dvou kytar), hlas se soustřeďuje na význam, na srážku obrazu, na magickou náladu označení. Nebudou to šlágry, budou to lyrickokritická mementa naší shakespearovské doby, v níž krása existence žije v symbióze s ošklivostí politiky. Na této desce je cyklus písní, k nimž hudbu složil Veit a slova napsali současní čeští spisovatelé a básníci. (K nim je přidáno po textu od Nerudy a Vrchlického.) V nichž slouží Veit imaginaci svých přátel, ale dělá to vynalézavým způsobem. Tragicky strašidelný význam Landovského textu Divnej bál je ideálně podtržen unisonem hlasu a strun. Bluesově koncipované protihry elektrické kytary v písni Zahoukal sýc zintenzívňují naléhavost Havlovy společenské analýzy z veršů: Zabučel bor/ Rozumně hnít/ Zaskučel květ/ Krásné je čpít. Lousiánská mundharmonika ozdobuje teskným cifrováním, mezi jinými, i můj Blues libeňského plynojemu, tuhle tajnosnubnou písničku zoufalství z padesátých let, vůbec ne sociální, ačkoliv používající terminologie svých černých vzorů... dejte mi práci pro duši... a pro můj jemnej vkus... Zdá se mi, že poetickým vrcholem této desky je text Petra Kabeše Anděl kanibal se silně varírovaným refrénem, hodným mistrů vrcholného poetizmu naší lepší minulosti: V nebi jsou kotvy jol/ do slova v šatníku pouští se zlatej mol. Last but not least je tu píseň Pavla Kohouta, toho někdejšího Šavla socrealismu, nazvaná 300