V první části svéživotop. trilogie vzpomíná G. na své dětství a líčí nám rus. společnost na poč. 2. pol. 19. stol. Vypravuje o těžkém životě lidu, o jeho bídě a kult. zaostalosti. "Když vzpomínám na tyto olověné hanebnosti divokého rus. života, ptám se chvílemi sám sebe: má smysl o tom mluvit? A s obnovenou důvěrou si odpovídám: má, neboť tato dávná, hanebná pravda nezdechla do dnešního dne [vyd. po prvé 1913]. Je to ona pravda, kterou musíme nevyhnutelně znát až do kořene, abychom ji mohli i s kořenem vyrvat z paměti, z duše člověka, z celého našeho života, těžkého a hanebného. A je ještě jiná, spíše kladná příčina, která mne nutí líčit tyto ohavnosti. Třebas jsou hnusné, třebas nás rdousí a k smrti zplošťují mnoho krásných duší - rus. člověk je přece na tolik zdráv a srdcem mlád, že je překonává a překoná. Náš život je neobyčejný nejen tím, že je v něm tak vydatná, tučná vrstva všelijaké zhovadilé chamradi, ale i tím, že touto vrstvou přece vítězně prorůstá jas, zdraví a tvůrčí síla, roste dobro, lidskost, a probouzí nezdolnou naději na naše obrození k životu světlému, lidskému." Světlou postavou G. dětství je jeho babička Akulina, žena dobrého srdce, vypravěčka krásných lid. pohádek. Když dědeček, člověk podivínský a skoupý, zchudl, Aleksej musil sbírat kosti, hadry a železo. V devíti letech G. zemřela matka a dědeček jej poslal do světa. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR