Již pátý díl úspěšné antologie železničních autorů a autorů píšících o železnici. Letos se jich v ní, i přes odloučení poezie, sešlo jednašedesát. Staničník je tajemné slovo s vůní dálek. Definice Návěstního předpisu říká, že staničník je nepřenosné návěstidlo, které návěstí kilometrickou polohu místa na trati. Pro železničáře je to tedy návěstidlo, a dlužno říci, že jedno z nejstarších a nejrozšířenějších. Již v dobách parního provozu lemovaly kamenné staničníky traťové úseky celého světa. Mnohé z nich přežily století a zdobí železniční tratě i ve dnešní době. Potkat je můžete na lokálkách, ale i na koridorech, kde doplňují novější „kolegy“ - staničníky, tvořené obdélníkovou deskou z odrazového materiálu. Ty už neoznačují pouze kilometrickou polohu místa na trati, ale ve žluté variantě upozorní strojvedoucího, že se blíží přejezd se světelným zabezpečovacím zařízením nebo dvěma oranžovými pruhy na to, že se vlak nachází v úseku, ve kterém musí být použito překlenutí záchranné brzdy, pokud je souprava tímto zařízením vybavena. Prostě ani dnes neztrácejí na svém významu. Spíše naopak... Za ta léta, co věrně slouží, zažily staničníky mnoho příběhů. Kdyby je uměly vyprávět, bylo by to jistě na několik knih. A tato mezi ně po právu náleží. Obsahuje 342 stránek prózy odpočítávané hektometry staničních i traťových kolejí. Prózy vonící dálkami cest a cestování. A věřte, že to zdaleka není všechno. Tato kniha je sice již pátá v pořadí, ale věřím, že zdaleka ne poslední, protože pramen železničních příběhů je nevyčerpatelný. Každý den přináší nové, na které se můžeme těšit zase příště. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz