Autor hledá odpověď na otázku, o čem je věda, co je vlastním předmětem jejího poznání a co tvoří skutečný obsah vědění. Jako vědu chápe především novověkou matematickou přírodovědu, která je dle Karla Fridricha von Weizsackera jádrem moderní civilizace a jejím nejspolehlivějším výsledkem. U vědecké pravdy se předpokládá, že je jistá a spolehlivá, teoretická a praktická, racionální a experimentální, užitečná a účinná, abstraktní a konkrétní, empirická a systematická, sdělitelná a exaktní, obecná a objetivní atd. Tyto přístavky obecně působí jako pochvalné, málokdo si však uvědomuje, že se vzájemně vylučují. Autor si uvědomuje, že moderní přírodověda se vlastně přírody samotné netýká. A veškeré odpovědi na tyto otázky nachází v klíčovém textu klasického dialogu (zde se jedná o tzv. trialog) o možnosti být (nebo snad o možném bytí) od Mikuláše Kusánského, který začíná rozborem biblického citátu (konkrétně verše Ř 1,20) od Pavla z Tarsu: Jeho neviditelné znaky, totiž ta jeho věčná moc a božství, jsou přece od stvoření světa jasně vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Celý dialog knihu doprovází v bilingvální česko-latinské podobě. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz