Jana Štroblová pokračuje i v tomto souboru v charakteristickém rukopisu, který se objevil v jejích předcházejících pracích. Znamená to, že i nadále buduje volný i vázaný verš na principu využití expresivního jazyka a dynamické kompozice. Zároveň její texty dostávají silný existenciální náboj, v němž autorka nalézá prostor pro vyjádření konfliktu člověka s okolním světem. Tento rozpor je především sporem intelektuálního vnímání, které je hluboce znepokojeno posunem životních hodnot, a z tohoto důvodu se pokouší nově nastavené a mnohdy nepochopitelné jevy v lidském jednání zaznamenat a zpracovat: tyto situační proměny vyplývají třeba z vědomí jedince i kolektivu, které jako když zahaleno je tylem / zastřeno lhostejnem a jen těžko v sobě nalezne sílu, jež by mu umožnila návrat k přirozenějšímu způsobu života a tím i k posílení etického kodexu. I podle názvu celé sbírky lze usuzovat, že v sobě zakotvuje nejen nářek či bědování, ale i truchlivý žalozpěv, v němž sice prozatím v pýše bránou jitra jdem, na druhé straně však stále více a beznadějněji mizí kraje, ve kterých hrál by kdosi na hoboj. Naopak, stále více se dostávíme do míst, kde nás pomalu obkličují vlci, takže není divu, že umřeme navzdory všem výstrahám. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz