Autorka vypráví o dětství, kdy se poprvé setkala s pronásledováním lidí svého kmene ze strany vládnoucích Hutuů a rodina byla vysídlena do Nyamaty. Při další vlně rasových nepokojů musela rodina uprchnout do Burundi, kde ale také patřili Tutsiové k opovrhovaným a pronásledovaným. Dívka se jako jedna z mála tutsijských dívek dostala na střední školu, vystudovala školu pro sociální asistentky a díky své práci pro UNICEF se seznámila se svým budoucím manželem. Žila ve Francii, kde se snažila pracovat pro svou zemi a podobně postižené. V roce 1994 se dozvěděla, že všichni členové její rodiny byli vyvražděni hutuskými fanatiky při nejnovějším vzplanutí rasových nepokojů, při nichž bylo zavražděno na osm set tisíc Tutsiů. Na jejich památku a na paměť své rodiny zaznamenala autorka bezpráví, utrpení a tragédii svého národa jako osamělý výkřik protestu i naléhavé varování. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz