První zdání při poslechu této desky by mohlo klamat - máte totiž od počátku zvláštní pocit že hudebníky i zpěváky odněkud už dávno znáte. Vane z ní zvláštní poklidná atmosféra důvěrně známých vě­cí - tepla domova, dětské snivosti, zpovídání bylinek, tabákového dý­mu, svěcení neděle, - „kraje rajské tesknoty", jak zpívá Kristýna v textu básníka Jana Zahradníčka (Hóldertin). A taky příběhy, které nám jedno­tlivé písničky vykreslují, nás odvádějí kamsi do krajin dětství. Je to vy­lehčený a úlevný pocit, jaký mi, přiznám se, už dlouho poslech žádné desky nenabídl. Zkrátka, vydavatelství Indies mělo zase jednou šťast­nou ruku s výběrem nováčků do svého katalogu - a Cymbelín svou pre­miéru nerozmělnil do exhibice ve stylu „coby-kdyby". Deska je prostá a působivá, což také (rozpačitě, a přesto přesvědčivě) vyznal v „před­mluvě" herec Břetislav Rychlík. Základní nástrojové schéma klavír-kytara-klarinet je folkovým znal­cům známé a ostatním velice povědomé - přišli s ním v sedmdesátých letech bratň Ebenové a některé harmonie i melodie v repertoáru Cym-belínu (snad nejvýrazněji UsvatéAnny k nim přímo odkazují. Kapelu sa­motnou určitě také srovnání s hudební podo­bou skupiny bratří Marka, Kryštofa a Davida nezaskočí ani neurazí, protože je jistě nepot­ká poprvé, ale především protože tento odkaz v sobě nemá ani náznak kopírování. Jejich in­vence je zřetelně původní, osobitá a pestrá, počítající s tvůrčím potenciálem dvojice Kristýna-Tomáš, kteří, ač oba (každý po svém, ani jednou společně) skládají i textují, využívají také básnických předloh (u čítankově zná­mých Zvonů Guillauma Apollinaira a ovšem i u písní Děvče hovoří, Dítě čte kalendář, Má sestra a Neděle by se slušelo uvést autora českého překladu, který byl vlastně zhudeb-něn). Převzaté i původní texty jen podtrhují ono obrazové poetično, které evokuje hudba - logicky rovnoměrně se v nich střídají milen­ky (básnické, platonické i faktické) s Bohem (slitovným, vážícím lidské počiny, hojícím rá­ny) ve vylehčeném, hravém, harmonickém souladu. Mladistvě obrazivé texty obou (Kristýniny melancholicky zadumanější, Tomášovy křídlatě rozevlátější) jsou přitom překladům světových básníků, jakož i Janu Za­hradníčkovi a Vladimíru Mertovi (Být...) na albu důstojnými partnery. Mně se moc líbí titulní Plujem bílým balónem, Stínu stín (který si zpě­vačka napsala „k hlasu svému"), U svaté Anny a V městě příběhů. Protože ještě nepatří ke všudypřítomným vytloukačům folkových scén, sluší se je představit alespoň ve stručnosti. Zakladatelskou trojici tvoří dvě dvojice (to není nesmysl, jak by se zprvu mohlo zdát) - sourozenecká a partnerská (a rovnocenně autorská): bratr a sestra Jiň a Kris­týna Rohelovi z Velehradu a manželé Kristýna a Tomáš Šenkyňkovi, k nimž se později přidal houslista Pavel původem z nedalekého Uher­ského Hradiště, takže dnešní Cymbelín rovná se Tomáš Šenkyřík - ky­tara, baskytara, zpěv, Kristýna Rohelová-Šenkyříková - klavír, klávesy, zpěv, Jiří Rohel - klarinet, rytmika a Pavel Rajmic - housle. Pro své prv­ní album si přizvali trojici hostů, ze kterých z alba vyniká hlas Zuzany Lapčíkové (samostatně, v duetu s Tomášem i s doprovodem vlastního cimbálu), citlivé doplnění tably a bubínky Ludmily Daňkové i areo kontrabas (ve dvou skladbách) Petra Surého jako vhodný protipól jinak pre­ferované baskytary. Ani velice náročnou (a mnohdy velmi problematickou) součást kom­pozice debutového alba, totiž booklet, si Cymbelín nepokazil: grafická úprava zkombinovala insitní obrázek vzducholodi (ne balónu) Cymbelín na titulní straně s knížečkou textů a fotografií (je zřejmé, že Jiří Rohel starší fotí nejen rád, ale také dobře). Cymbelín vstoupil do světa s albem půvabným a milým - od prvního tónu písničky až k poslednímu obláčku nad něžnou bílou vzducholodí nesoucí čtyři muzikanty z obrázku na titulní straně přebalu. Tak ať se jim dobře pluje a nám stále stejně dobře poslouchá. HELENA BRETFELDOVA Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU