Román klasika norské literatury, laureáta Nobelovy ceny, je příběhem s mnohými autobiografickými prvky, v němž autor popisuje psychicky vypjaté stavy mladého spisovatele, způsobené chudobou a hladem. Román Knuta Hamsuna, poprvé vydaný roku 1890, je psychologicky propracovaným portrétem mladého žurnalisty a spisovatele, který se doslova potácí norským hlavním městem. Hamsunův ztroskotanec se ocitá v naprosto neřešitelném postavení. V oněch beznadějných chvílích, kdy se jeho stav nezadržitelně přibližuje až k hranici duševní poruchy, se v něm probouzejí záchvěvy a pnutí, přecházející od pocitů bezmezného hladu k prudké nevolnosti. Nedostatek jídla působí jako droga, jejíž příčinou jsou ale jen snové fantazie či halucinační vize. Hamsunův bezejmennný, odepsaný a zchátralý hrdina brázdí ulice, marně hledá svou identitu a protože nenachází (nebo nepřijímá) žádnou pomoc, postupně přichází i o svou důstojnost a čest. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze