Autor (publikující v samizdatu pod jménem Jan Tesárek) napsal obě tyto sbírky se snahou zachytit a popsat dusnou atmosféru normalizačního období. Zatímco v první sbírce nalezneme ještě občas lyrický nápěv či reflexi, ve druhé se jeho verš zostřeným pohledem pokouší vystihnout polititickou a společenskou situaci tehdejších let. Jeníkovy texty se stávají čím dál více sarkastičtějšími a směřují k vyhrocené ironii. Zároveň autor mění i formu svých básní: přechází k novému útvaru, v němž se objevuje nejčastěji vždy pět čtyřveršových slok. V závěru druhé sbírky se pak autorova poetika zřetelně blíží až k hranici experimentální poezie. S každou následující básní zde totiž zřetelně ubývá textu, až v samotném konci zůstane pouze osamocený titul. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze