Dějiny tradičního vypravěčského umění v Japonsku, vypravěčství jako způsob zábavy, divadla-jose jako zrcadla japonského humoru a překlad řady krátkých humorných příběhů a anekdot - zv. rakugo. V nové době (20. století) zůstávají divadélka jose enklávami minulosti a tradičním životním stylem japonské zábavy. Vypravěčství je řemeslo a zasvěcování do umění rakugo má mnoho stupňů, některé školy přetrvaly z minulosti. Úloha vypravěče, jeho kostým, gesta, mimika, hlasové modulace, tradiční postupy a význam celého projevu se podílejí na vyznění textu. Příběh má ustálenou strukturu - úvod, vlastní příběh a závěr. Pro zvolení příběhu, námětu se vypravěč rozhoduje podle nálady v hledišti, podle ročního období, námětem jsou tradiční příběhy válečnické, z nevěstinců, vyprávění o lidských citech a osudech, tradiční postavy jsou lakomec, hlupák, venkovský samuraj. Současný repertoár prodělal změny - hrdinové jsou ředitelé společností, jejich zaměstnanci, prodavačky, řidiči, dějištěm událostí jsou kanceláře, metro. Příběhy mají atmosféru starého Eda i současného Tokia 60. až 80.let. Závěr příběhů je rozmanitý, je založen na slovní hříčce, má konec, nad kterým je nutné přemýšlet, závěr vyprávění může být založen na záměně věcí a závěr může být naznačen i gestem. Je shromážděno mnoho příběhů rakugo v doslov. překladu padajících slov, patří k životnímu stylu ukijo- kochat se životem a jsou typické i pro život současného Japonska. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze