Tato publikace je věnována rychlosti lokomoce atletů a hráčů sportovních her a také způsobům jejího rozvoje. Počáteční analýzy a studie trenérů sprintu, které měly podpořit rozvoj jejich svěřenců, pokud jde o tuto pohybovou schopnost, přinesly mnoho cenného i pro trénink četných dalších specializací. Sportovní hry jsou ve své většině sporty rychlostní. „Aerobní přístup“ od osmdesátých let vystřídal spíše přístup kvalitativní. Rychlostní pohybová schopnost není schopnost podporující výkonnost, je to často „výkonnost sama“. Zužitkování rychlosti spočívá na rychlosti přemístění hráčů. Taková rychlost ovšem není jednoduchá transpozice rychlosti sprintera. Být pohybově rychlejší než soupeř, rychlost přihrávek či míče se odlišují od lineární rychlosti běžce sprintera. To je třeba mít na vědomí. Rychlost hráče je dána změnou směru, akcelerací nebo zastavováním, protipohybem, mohutností odrazu. Frekvence i délka kroku se od atletického sprintu liší. Technika kroků hráče je méně „čistá“, méně akademická. Brzdy jsou náročnější na energetický výdej i zajištění. Hráč se stává jakýmsi „multi-sprinterem“ s vlastními charakteristikami lokomoce. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz