V románě, napsaném r. 1928 a navazujícím na tradici ruského klasického realismu, řeší autor otázku vztahu tvůrčího umělce k revoluci. Dějovým podkladem jsou osudy dvou bratří, synů starobylé kozácké rodiny, v době světové války a za občanské války v SSSR. Hudební skladatel Nikita Karev prožije 4 váleč. léta v cizině v práci na své symfonii, zatím co mladší Rostislav bojuje proti bělogvardějcům a je zastřelen. Nikita se vrací do vlasti, bez které nemůže tvořit, uzavírá se však před politickými událostmi a chce se věnovat jen své práci. Jeho individualismus však neobstojí před proudem revoluč. událostí, a když se na koncertě přesvědčí, že jeho umění chápou široké lidové masy, píše symfonii, v níž zachycuje celou bouřlivou epochu a vyslovuje víru v radostnou budoucnost. Na kozácké rodině Karevových ukazuje autor, jak za revoluce a občanské války vznikala třídní diferenciace mezi donskými kozáky, a revoluci zobrazuje jako nutný historický proces, organisovaný bolševickou stranou. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR