Heym psal své verše již na počátku 20.století a již tehdy dokázal neopakovatelně zachytit drsnou a pochmurnou atmosféru velkoměsta. Básně jsou zabydleny lidmi z periférie, nemocnými, mrzáky, žebráky či sebevrahy, objevuje se zde často prostředí nemocnic či márnic, válečné obrazy a pocity samoty a šílenství. Heymovo vidění světa je až ničivě pesimistické, je však vyjádřeno sugestivním jazykem, který i dnes právem řadí tohoto básníka k nejvýraznějším představitelům expresionismu ve světové literatuře. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz