Prostřednictvím analýzy jednotlivých uměleckých děl dochází k obecným závěrům. Uměleckou činnost nelze redukovat na praktické konání a myšlenkovou aktivitu, neboť umění je v neustálém kontaktu se skutečností a otevírá prostor neskutečného, možného, fantastického. Přitom se podřizuje pravidlům, jež mohou mít přísnou závaznost rituálu, ale také spontánnost relaxační hry. Současná doba však umělecké dílo oceňuje především jako zboží, jehož tržní hodnota se stává součástí hodnoty umělecké. Přítomen zůstává i zcela protikladný význam, protože usnadňuje a obohacuje život člověka, rozšiřuje prostor svobody. S okolním světem se umění nestřetává přímo, nýbrž na úrovni společenského a individuálního vědomí, kde se vše ocitá vedle sebe a seskupuje do proměnlivých vazeb i celků. Jeho výrazové prostředky přecházejí z jedné struktury do druhé. Tvořivou sílu člověka nelze tudíž převést na statický soubor vnějších ani vnitřních faktorů. Osobnost coby průsečík daných složek nacházíme v samém centru uměleckých struktur. Člověk jako tvůrce i vnímatel je uměním sám utvářen, proměňován a kultivován... Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz