Století, které uplynulo od vzniku Máje a od básníkovy smrti, vyvolávalo mnohostrannou odezvu. Nejenom umělci vzdávali hold „Janu Křtiteli" naší poezie. Josef Hora vytvořil k výročí sbírku hluboce zažitých a jemně vybroušených básní reflexivních. Mají máchovský rytmus, ušlechtilý rým, melodickou fonetiku, mnohde s přímými ozvuky z Máje. Forma všech šestnácti básní je shodná, tvoří ji čtyři čtyřveršové sloky. Základ pro Horovy úvahy a niterné zpovědi tvoří pomyslné putování Máchovou stopou známou jezerní krajinou výš ke zříceninám propadlých věků. Myšlenky se neodbytně vracejí k tvůrci Máje a přecházejí v básnické oslovení, v apostrofu, která prolíná celým cyklem. „Ale pout vzhůru k ruinám / jde vichřicí, jež výškou sílí. / A chápu: Byl jsi vždycky sám, / básníku, jehož rozblouznily / prapory mračen nad lesy...". Bytostné spříznění obou básnických osobností nedělí dálka století: „Je mi, jak dech tvé úzkosti / by otřásal tu mojí hrudí. / Dech zdivočelé radosti / tvých temných snů se ve mně budí... Rozhledno dávna! Míle mé! / Závrati let a vzdáleností! / Jarmilo! Hynku! Viléme!" (II) Společný je i smutek nad prchavostí času, nad pomíjivostí růže, lásky i šťastných chvil. Hora zde dává i Lori zamýšlet se nad žalem nedoznělé lásky; „Chtěla jsem tvoje verše číst, / a vítr trhal mi je z dlaně ... Hleděl jsi přes má ramena, / kam jenom, kam? A ztracen sobě, / necítils, kterak zmámená / já, neproměnná dcera země, / k tobě, jenž tmou jsi prostoupil / a marně hledal cestu ke mně." (VII) Mihne se i vidina Máchovy, ale i Horovy cesty do slunné Itálie, do dálek světa, ale i do hloubek v člověku. Znovu a znovu se vrací tragičnost lidského údělu. Bolí nás časná smrt básníkova, ale Hora ví, že přes neúprosnost času a prchavost života přetrvá dílo a čin. I Mácha žije v myšlenkách a tvorbě svých „příštích bratří": „A slo­va tvá teď se mnou jdou, / básníku, jako stisky dlaní, / co ty sám s hlavou svěšenou / zacházíš vyhořelou strání". (XIII) I Mácha sám byl vězněm: vězněm nesvobody, vězněm žárlivosti, vězněm lásky. Bolavou stopou jeho životního hledání jdou dnešní básníci za týmž „milovaným cílem", aby své stoleté putování posléze zakotvili v hřejivé jistotě domova, tak těžce zkoušeného. „Tam, tam na konci větru kdes / se tančí v trávě, žije v slávě, / tam sen se na nebesa vznes / a básník člověkem je hravě - poutníku, sbohem. Lučinou / ti slova lásky uplynou, - v svém umlknutí budeš doma." (XVI) Vydání z roku 1944 čtyřmi litografiemi vyzdobil, dřevoryt na obálce vyryl a knihu graficky upravil Cyril Bouda. Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU