Bezprostřední příčinou této Neumannovy básnické parafráze byla báseň Františka Halase "Staré ženy" v níž se autor pozastavil nad fysickým stářím a bezmocí, nad umírajícím člověkem a biologickým zánikem, ale ve svém hlubokém pesimismu, ba začínajícím existencialismu vytvořil přitom báseň antihumanistickou, antisociální. S.K. Neumanna pobouřila Halasova báseň do té míry, že mu vnutila do ruky pero, aby proti ní obhájil skutečný humanismus, pravý lidský cit a ideovost poesie. Neuvědomuje si jako Halas hrůzu a ošklivost ze stárnutí člověka, neboť jej nechápe jen jako fysiologickou bytost. Zpívá proto zpěv úcty a radosti na krásu starého dělníka, na krásu člověka, kterého pochopil jako společenskou bytost. V jeho básni už není hrdinou člověk jakýkoli, člověk odosobnělý a abstraktní, ale je to dělník, jediný důstojný hrdina života a práce, jediný vykupitel "dní našeho života". (Podle Lad. Štolla a dosl.) Zdroj anotace: Národní knihovna ČR