Spisovatel (nar. 1878), který ve svých četných beletr. i odborných pracích o dějinách, literatuře a jazyku tadžického národa položil základy tadžického spisovného jazyka, shrnuje v 52 kapitolách formou ukončených, avšak na sebe navazujících povídek své paměti z dětství na středoasijské vesnici a v městě Buchaře v 90. letech min. stol. Ve vzpomínkách na členy své rodiny, na rázovité postavy svého rodiště, na lidové básníky, pohádkáře a umělce, na náboženské slavnosti a lidové zábavy podává obraz způsobu života iránských venkovanů, zevně malebný a idylický, uvnitř však patriarchálně despotický, fanaticky náboženský, nehygienický, temný a krutý ve své nevědomosti a za útisku emirskou vládou. Stejně i v líčení zážitků a dojmů z let studií v bucharské medrese Mir Arab ukazuje, jak vnější nádhera středověkých staveb zakrývala ubohost tmavých, těsných cel žáků, zbytečně duševně namáhavé vyučování, nelidské tresty a popravy za sebemenší přestupky náboženských předpisů a za náznak pokrokového myšlení, živoření žebráků na městských smetištích, hašišová doupata - všechno pokrytectví a krutost vlády emira a duchovenstva. Vytvořil tak dokument o předsovětských poměrech v TSSR, žijící dnes svobodným a kulturním životem. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR