Předkládaná práce se snaží zodpovědět otázku, jaké skutečnosti musí existovat a jakými (komunikačními) kompetencemi musí dorozumívací subjekt disponovat, mají-li se realizovat dorozumívací procesy. První kapitola je věnována verbálním a neverbálním aspektům dorozumívání a obecným předpokladům komunikace. Druhá kapitola pojednává o duchovních světech jakožto rezultátech a osách lidského dorozumívání. Středem pozornosti třetí kapitoly je Literární dílo jako rozrůstající se labyrint významů, což je vyloženo na ose autor, příběh a dějiny literatury. Čtvrtá kapitola se zabývá specifiky literárního dorozumívání (otázky klasifikace a funkcí výrazových prostředků textu). Pátá kapitola je zaměřena na deskripci metafory jako takové. Šestá kapitola vykládá četbu a interpretaci, literární komunikaci (a literární dílo) jako otevřený dorozumívací proces, vztah autor a čtenář. Sedmá kapitola se zamýšlí nad rolemi literatury a literární vědy v době krize komunikačních systémů. Vyslovuje stanovisko, podle něhož široce pojatá teorie literární komunikace představuje disciplínu ukazující cestu k základům lidské kultury. V osmé kapitole Přílohy je shrnuta látka, o níž bylo pojednáno. Vše doplňuje rejstřík, resumé a seznam použité literatury. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze