Borzičova sedmá básnická kniha navazuje ve zkoumání mytického podloží všednosti na jeho sbírku Orfické linie (Malvern, 2015).Tentokrát ovšem básníka jeho toulavé boty zavedly nejen na místa zdejší, kde ochutnal rozkoš i žízeň, radost i hlad, ale přes obyčejný Berlín a neobyčejný Lisabon dokráčel až do dálného Orientu, který utkal z látky bdělých snů. Zde se setkal s Rudou dákiní - ženským božstvem vadžrajánového buddhismu, které s chutí stíná hlavy našim iluzím. Ve společnosti dávných čínských básníků se uzdravil z psychosomatické chřipky, a ještě si stačil odskočit na jakýsi Měsíc v post-apokalyptické době, zřejmě z klimatického žalu. Při tom všem utržilo jeho masité srdce pár krvavých šrámů, avšak coby pozorný žák tantrických mistrů zůstal Adam Borzič nadále otevřen zázraku reality, i když šlehá divá v hrstce milostného popela. Zdroj anotace: NK ČR