Skutečný příběh ženy, která se probere z umělého spánku, ale nemůže se hýbat ani komunikovat. Ostatní se domnívají, že je v kómatu, přestože ona sama všechno slyší a vnímá. Bojí se, že ji lékaři nechají odpojit od přístrojů (tato možnost se před ní probírá s rodinou) nebo přistoupí k odběru orgánů, jelikož se kdysi zavázala k dárcovství. Tento stav trvá přibližně dva týdny a lékaři už jejím příbuzným nedávají naději. Potom si však dcera, která právě sedí u matčiny postele a mluví na ni, všimne, že Angele po tváři stéká slza. Ukázka z textu: Mám pocit, že křičím, ale ten řev je slyšet jen uvnitř. Mám dojem, že se hýbu, ale ve skutečnosti ležím zcela nehybně. Jak mám ostatní upozornit, že mi je dobře? Jak jim mám sdělit, že není nutné se znepokojovat? Představuju si, že skončím zavřená v rakvi. Ale požádala jsem přece, aby mě zpopelnili, Ray to dobře ví. Takže mi nehrozí, že budu v hrobě drásat nehty víko rakve… Už řeším nesmysly! Té děsivé noční můry se bát nemusím, protože před zpopelněním mě samozřejmě odpojí od přístrojů. A jestli mě odpojí, pak nevyhnutelně zemřu, protože nejsem schopna ničeho jiného než přemýšlení... Trochu jsem se uklidnila. Ne ale nadlouho. Je tu další myšlenka, která mě naplní úzkostí… Stejně jako jsem před Rayem vyjádřila přání být zpopelněna, také jsem se svěřila, že chci být dárcem orgánů. Tehdy mi to připadalo jako bohulibý nápad: odejít ze života, abych život jinému dala. Pokud se ovšem teď domnívají, že jsem mrtvá, proč by toho nevyužili a z mého ještě teplého těla si nevzali srdce nebo ledvinu? Bez umrtvení, pochopitelně. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz