Byl-li N.V.Gogol mistrem smíchu skrze slzy, je Svetlana Vasilenko mistryní lásky skrze zlobu, něhy skrze krev a nadávky. V šesti povídkách uvádí na scénu většinou ženské hrdinky, plné nejistoty, bolesti a vzteku, ale především zuřivé touhy po kousku opravdového citu. Žijí v neurvalém světě a se stejnou neurvalostí z něj pro sebe vydupávají střípky krásy a chvilky štěstí: ať je to jurodivá Šamara, plná nenávisti i všeodpouštějící lásky ke svému milenci trestanci, nebo mladá žena, která se studem, hrůzou i lačností pomáhá při surové domácí zabíjačce, jejíž krvavé scény k smrti vyděsí jejího malého synka. Výsostně poetickým jazykem i schopností nacházet zvláštní půvaby ve věcech zdánlivě nejošklivějších může Vasilenko českému čtenáři občas připomenout Bohumila Hrabala, výrazně se od něj ale liší bolestně zjitřenými emocemi, místo zasněné reflexe předkládá spíše křik trpícího. Přitom ale i svým nejzoufalejším hrdinům nechává vždy kus naděje. Tím vším patří k nejzajímavějším autorům současné ruské literární školy. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz