"Tato má práce je první pokus u nás, využít Stalinových statí pro výklady o slohu, založit na nich nauku o slohu. - Chápu proto svou práci jako diskusní příspěvek a obírám se jen otázkami základními." Po těchto vymezujících slovech, řečených v úvodu, vykládá autor své pojetí českého národního jazyka ve vztahu k jeho dialektům a žargonům. Zatím co "lidové dialekty a spisovný jazyk jsou dva soustavové, strukturní útvary národního jazyka v širším smyslu," žargony jsou útvary třídní a tudíž nestrukturní. Hovorový jazyk je sice také ještě strukturní útvar, ale druhotný, nikoli základní. V dalších úvahách je pozoruhodný výčet druhů spisovných slohů, jenž se v podstatě kryje s dosavadním rozlišováním t. zv. "funkčních jazyků": "Nabízí se otázka, neměli-li bychom rozlišovat jen tři základní druhy: sloh neodborný, odborný (vědecky i praktický) a umělecký. Podle potřeby rozlišovali bychom v neodborném slohu jako slohy podružné sloh novinářský, řečnický, úřední a společenský." Důležité druhy uměleckého slohu jsou sloh básnický, dramatický (literární a jevišťní) a j. v závěru je shrnuto několik rad pro vyučování slohu na jednotné škole. Zdroj anotace: Národní knihovna ČR