Pavel Makovský charakterizuje svůj soubor jako "objevování vlastní nepravdy". Polemizuje v něm sám se sebou, zmítá se v pochybnostech a svět pozoruje v souřadnicích neklidu i bolestně zjitřeného vnímání. Snad i proto tvrdí, že tu "lze slýchat zvuky, / které se nedějí". Děje se však cosi jiného, přesto ale stejně naléhavého: Makovského vnitřní obrazy se propalují do chvějivých zkušeností a prožitků, z nichž se rodí jak zmučené pohledy, tak i pomíjivé potěšení či kruté probuzení. Básníkova lyrika je hořkým putováním temnými serpentinami, kde se láska i život pohybují v protikladných polohách i podobách, kde "v lidských rukách přestává srdce bít" a kde se i vesmír (podle citované tiskové zprávy uvedené v závěru sbírky) mění z "jasného akordu na pochmurný". Zdroj anotace: Národní knihovna ČR