Ve sbírce Řeč vestoje pokračuje Karel Šiktanc ve své úporné snaze hledat a nacházet pomocí podmanivého jazyka hodnoty, které vzdorují času. Toto autorovo úsilí je bytostně spjato s odhodláním dokázat, že báseň je schopna stát se jedinečným tvůrčím činem a proto i zůstat naživu. Suverénním i zcela originálním básnickým stylem vyniká i soubor Vážná známost, do něhož autor vložil dva rozsahem nevelké cykly, dále pak samostatnou skladbu Běseň a v závěrečném oddílu, nazvaném Máchovské variace, pak shromáždil své texty, které na toto téma v poslední době napsal. Nesmír je opět napsán Šiktancovým charakteristickým rukopisem, v němž navíc vyčnívá zcela původní metaforika a specifické členění strofy do úsečných, strohých výrazů. Autor dokáže i účinně měnit básnickou řeč. Narativní tón, který se v jeho textech někdy objeví, je náhle přerušen stručnou poznámkou, vyslovenou s jakousi ledabylou ležérností, jež posouvá a mnohdy i převádí obsahovou stránku do zcela odlišné roviny. Závěrečný Čistec pak představuje Šiktancův návrat k samotným kořenům slov, kde znovu objevuje jejich uhrančivost a neotřelost, zůstává s nimi v co nejužším kontaktu a snaží se stále s nimi němě, potichu pracovat. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz