Autor zabývá se nejen funkcí mozku, ale v prvních kapitolách probírá i činnost organismu jako soustavy orgánů a jejích koordinaci, při čemž nejvyšší koordinační soustavou je soustava nervová. Pojednává o soustavě hybné i vegetativní a když vyložil funkci receptoru (orgánu vzruch přijímajícího) a efektoru (výkonného orgánu) a pojem reflexu jako základní výkonné jednotky, přistupuje k objasnění reflexů podmíněných. Poukazuje na to, jak podmíněné reflexy se spojují ve vyšší útvar t. zv. dynamický stereotyp, který je zárodkem myšlení. Přechází pak k podmíněným reflexům vyššího řádu a k Pavlovově druhé signální soustavě skutečnosti. V konečných kapitolách poučuje o vědomí, o jeho částečné i úplné ztrátě (spánek, hypnosa) a o souvislosti těchto problémů s otázkou útlumu. Ukazuje, že buď příliš vysoká nebo příliš nízká úroveň podráždění (pojem, který zavedl Vveděnskij) znemožňuje vznik a šíření nervových vzruchů a že na každé synapsi (spojení mezi neurony) se rozhoduje o tom, zda vzruch projde, nebo zda bude utlumen. Kniha zdůrazňuje význam čes. fysiologa Jiřího Procházky, který je uznáván i v Sovětském svazu za předchůdce Pavlova. Zdroj anotace: NK ČR