Ve druhé polovině 19. století docházelo v rámci národních snah k revidování barokních hodnot. České novobaroko zastupuje v sochařství expresivní stylovou tendenci, která odrážela tento nacionálně motivovaný zájem a zároveň se stala aktuální reakcí na změnu estetického vkusu konce století. Pro svá historizující rezidua bylo ovšem novobaroko kritizováno, a to nejen soudobými glosátory, ale také ze stran modernistů sdružených kolem Spolku výtvarného umění Mánes. Knižní studie s rozsáhlou obrazovou přílohou souhrnně zpracovává téma novobarokního sochařství, od jeho společensko-kulturních předpokladů přes úspěch barokního revivalu a dobové diskuse o malebnosti v průběhu pražské asanace až po jeho transformaci do moderní artikulace hmoty ve 20. století. Dosud málo probádané a variabilní novobaroko, ovlivňující tvorbu mnohých autorů (J. V. Myslbek, F. Bílek, V. Amort, Q. Kocián, S. Sucharda), pomáhá doplnit ideové i stylové návaznosti několika po sobě jdoucích generací českých sochařů. Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU