Bertrand Schmitt shromáždil do své sbírky téměř stovku básní, v nichž se zamýšlí hlavně nad stavem společnosti na konci druhého tisíciletí. Jeho verše proto nepostrádají dravý, útočný styl, ve kterém hledá slova, zamýšlející se nad ubohou lidskou čeledí. V tomto duchu autor záměrně zachycuje bolest a utrpení, vztek a opovržení: snad i proto pojmenoval jednotlivé texty jako číslované křiky, v nichž bobtná prázdno a zejí otevřené rány. Schmitt je tedy autorem vůči světu nekompromisním a nesmiřitelným: jestliže do podtitulu tohoto svého opusu zařadil pojem fragmenty inkarnace, pak se zde jedná o vtělení člověka do obludnosti, které se uskutečňuje s doprovodem triumfálního řevu. Ke cti autora budiž alespoň řečeno, že jeho vyhraněný názor je podán nezpochybnitelným surrealistickým jazykem, což demonstruje třeba i tato myšlenka: Myslel jsem, že uchopím svět / A přitom jsem jen hladil prázdnotu. Zdroj anotace: MLP