Ve sbírce Žízeň z roku 1959 dospívá Šiktanc k základním obrysům své osobité poetiky. Zcela zásadní proměnou je autorův pohled na svět, který se zbavuje jednostrannosti a stává se mnohem rozporuplnějším. Básnická skladba Heinovské noci (1960) zachycuje výsostnými výrazovými prostředky lidickou tragédii a Šiktanc v ní navíc uplatňuje smysl pro dramatičnost a bohatou metaforiku. V cyklu šesti rozsáhlejších básní nazvaných Nebožka smrt (1963) pak Šiktanc rozehrává kruté, avšak vizuálně působivé příběhy, v nichž hlavní úlohu představuje, jak ostatně napovídá samotný titul, smrt v nejrůznějších podobách. Závěrečná sbírka Artéská studna (1964) potom nastoluje tematiku rodové paměti, která se později objevuje i v některých dalších Šiktancových textech. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz