Na kurzu u věhlasného Horowitze se před lety setkali tři klavíristé: budoucí virtuos Gould, ztroskotanec Wertheimer a filozof - bezejmenný vypravěč. Román je vlastně filozofovým monologem, v němž už po smrti obou přátel melancholicky až depresivně přemítá o sžíravé touze po uznání, o problémech umělecké tvorby, jejíž vrcholy či propady mohou člověka povznést (Gould) nebo navždy zdeptat a dovést k sebevraždě (Wertheimer). I tento román rozvíjí obvyklá celoživotní autorova témata, jimiž jsou: drtivá kritika rakouské konzumní společnosti, kruté odhalování všeho záporného v lidské i umělecké existenci, těsné sousedství umění a smrti. To vše se skrývá v obrazech rafinovaného textu, v jakési litanii často opakovaných slovních spojení, kroužících kolem myšlenkově významového středu. Bernhardovo dílo je náročné a pramálo optimistické, citlivý a přemýšlivý čtenář však může za jeho rozhněvanou fasádou objevit nenápadně zasutou tichounkou lidskost. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz