Vzhledem k nesporné erudici patří Hron k básníkům vzdělaným a poučeným: svou poezii píše veršem volným i vázaným a obohacuje ji o poněkud zdrsnělou metaforiku, v tomto tvůrčím období provázanou symboly zmaru a zániku. Tematicky čerpá z nejrůznějších okruhů: v této sbírce najdeme po úvodních osmi elegiích, z nichž zcela jasně zaznívá inspirace Jiřím Ortenem, i básně napsané na motivy obrazů předních českých malířů. Vrcholem sbírky je však závěrečný oddíl, v němž autor zaznamenává dusivou atmosféru normalizačního období a kde nalezneme i jeho nejsilnější verše. Zdroj anotace: Městská knihovna v Praze