Řadu úspěšných próz, a většinou to byly menší příběhy o tragédiích a černé grotesce nedávné doby, zakončil Ladislav Fuks svým nejrozsáhlejším románem Vévodkyně a kuchařka. Jeho bohatá a zvláštní, temná i komická fantazie kroužící kolem vidiny marnosti a absurdity světa a lidských osudů si dosud libovala v příznačných kulisách zatemněné Prahy. Autorova hra a ironie, stejně jako smutek a groteska se v novém románě odehrávaly ve Vídni na sklonku 19. století, do této metropole ho vracely dětské vzpomínky a nostalgické sny a hledaný filozofický smysl vyprávění. Autor uvádí čtenáře do luxusního města na samém konci století a do prominentních společenských vrstev. Vypravěč se zálibným potěšením líčí nádherné salony a duchaplné konverzace, zve čtenáře k exkluzivním tabulím - a to vše v příběhu vévodkyně s krkolomným jménem, jež odkazem získala honosné sídlo a plánuje v něm zřídit luxusní hotel a pak i muzeum celé jedné odcházející epochy a poklidně se tvářící říše. Fuks ovšem netušil, že napsal prózu poslední a a jakoby na rozloučenou rozvíjel panoptikální obraz zániku, plný truchlivých i groteskních scén. Kapitoly věnované pohřebním obřadům nebo zrádnosti a mámivosti zrcadel patří k nezapomenutelným scénám české prózy. Ve Fuksově charakteristickém vypravěčském stylu a z jeho dobrého rozmaru vznikl ojedinělý historický román. Jeden z autorových vrcholů. Zdroj anotace: Web obalkyknih.cz