Když mne Pavel v srpnu 1989 poprvé pozval, určitě to nebylo na kafe – kávu jsme při našich neřestech nikdy nepili - , ale možná se vařil čaj, ovšem zcela jistě šlo o pozvání na obrazy. Ihned jsem v něm objevil malíře. Začali jsme oba studovat výtvarnou výchovu, ale Pavel nebyl „výtvarkář“ ani výtvarník, on byl malíř jaksi na fajnovější způsob. Zkrátka: nemusel to dělat výhradně štětcem. Nestačil jsem se divit, když můj nový přítel dokázal na večírku během deseti minut věštit z baňaté lampičky na nočním stolku, následně se pokusit o odřezání vlastní ruky kráječem na chleba a nakonec metat kozelce ve věrném přestrojení za „kissáka“. V té době vznikaly jeho první veršované průpovídky, nikdy je nezapisoval, vzpomínám na začátek úderné sloky lakonicky popisující naše studia: Jedno, pět, deset/ zavírá se v deset/ potom se čas měří v deci/ začnou se dít divné věci… - z doslovu M. J. Stöhra Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU