Španělská poezie XX. století si po zásluze vydobyla mezinárodní proslulosti. Třemi generačními vlnami, třemi hlavními vývojovými etapami zformovala se k podobné výraznosti jako moderní lyrika francouzská, ruská nebo česká. Slavnou generací „98" byl ten vzmach zahájen, a dva největší představitelé tohoto nástupu, Jiménez a Machado, rozhodujícím způsobem ovlivnili dalši cestu. Na tvůrčí čin prvního, jenž byl později vyznamenán Nobelovou cenou, navázala především slavná poválečná plejáda „sedmadvacátníků", z níž jsou u nás známa zatím jen jména F. Garcíi Lorcy a R. Albertiho; Machado, předtím osamocený, působí pak na poezii posledního dvacetiletí, na statečnou protifrankovskou etapu započatou kolem roku 1950, v níž se nejuceleněji projevuje generace narozená kolem r. 1930. Tohle není ovšem než dělítko velmi přibližné, jež nemůže vystihnout pohyb uvnitř generací a mezi nimi, pohyb, který trvá a je po desetiletí neobyčejně dramatický. Španělská poezie tak jako každá jiná vzniká z díla osobnosti; nuže, ta těžce zkoušená země měla štěstí netoliko na velké malíře, ale snad ještě víc na velké lyriky. Jejich společným úsilím vznikla v průběhu desetiletí poezie mnohotvará jako život, v níž došla výrazu hořká samota i programové splynutí s bojujícím davem, čarovná jihošpanělská Andalusie i přísná Asturie, lyrika, jež promlouvá pláčem kytary i třeskem karabin. Zdroj anotace: OKCZ - ANOTACE Z WEBU